Parník

Zase jeden z naprosto idylických dní a výletů...

I když počasí příliš dobře nevypadalo a chvílemi výhružně kapalo,
vyrazili jsme Kočičím žlebem na Ríšovu studánku...

Kolem loudícího kozla a filosoficko-umělecky upravených značek
upozorňujících na příčné práhy a chování lidstva současně
jsme skutečně dorazili k žalostně zarostlé a netekoucí Studánce,
a rozhodli se po modré pokračovat ke hradu Veveří.



I proto, že se chýlilo k zavírací době, byl hrad poloprázdný,
Zdeněk si usmyslel nafotit a spočítat všech (prý) devět věží,
seznámili jsme s místním showmanem orlem mořským,
s mírně neurotickým krkavcem, a s dalšími dravci a sovičkami
s velkýma, smutnýma očima, prošli se po hradbách, obdivovali
Enta hlídajícího transformátor, a útulnou alejí zaskočili k nedalekému,
hezounkému (a zavřenému...) kostelíku.

Namísto kodrcání busem zpět jsme zamířili na zastávku parníku a užili si moc příJemnou jízdu zpět do Přístaviště.

Kolo

Včera jsem se po dlouhé době opět stanula v pedálech, spolu s Andreou, spolužačkou a kamarádkou z FITu...

Daly jsme si poměrně nenáročnou, i když mírně výškově vydatnou trasu,
Královo pole, Zamilec, Mokrá Hora, hang do Soběšic, naučnou lesní a blátivou stezkou
dolů do Bílovic, minuly S.K. Neumanna (několikanásobný -ista :D ) a Sokolovnu, kolem Hájenky
lišky Bystroušky a jezírka močůvkoidní barvy nahoru, tam chvíli kufrovaly houštím
a trhali ostružiny, pak se vynořily u jezírka, zastávka v Sokolovně "na žlutou kofolu",
kolem zástavby nad Bílovicemi, koní a jízdárny nahoru, indiánským údolím
bez indiánů do Ořešína, kolem rosničkového rybíčku bez rosniček lesem do Mokré Hory...

Tachometr jsme neměly ani jedna, čili těžko vyjádřit vzdálenostně,
zato jsme dohnaly "plkací" deficit za celé prázdniny :D

Teta Růžena

V sobotu jsme navštívili pratetu Růženu,
čipernou, veselou a upovídanou starušku.

Vždycky jsem chtěla fotoportétovat svou babičku
se všemi těmi fascinujícícmi a krásnými vráskami ve tváři.
Když už je pozdě, člověka napadá tolik věcí,
co chtěl udělat, ale neudělal...

Prateta Růžena, stylově oblečená v růžové,
mi tenhle úmysl připomněla,
takže jsem v nestřežené chvíli zhotovila několik portrétních, momentkových snímků...

Když mě totiž zahlédla s foťákem v ruce,
zaháněla mě s úsměvem a slovy
"Ty mě fotíš? Starou bábu budeš fotit? Jak se to maže, smaž to!" :)

Babičko, sbohem

25.7.2008 dopoledne...

Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide...?

Ve čtvrtek pro mě a Zdendu skončilo týdenní objevování krás Beskyd.
První tři dny jsme kvůli nepřízni počasí strávili v domě mých prarodičů na okraji Rožnova,
nicméně jsme zatvrzele uskutečňovali celodenní výlety.
Ještě v den příjezdu jsme poměrně hustým deštěm vylezli na Pustevny,
navštívili Kapli i Radegasta a obdivovali mléčně bílý výhled z rozhledničky Cyrilky. (12 km)

Den poté jsme za slibně se tvářícího počasí vyrazili na Javorník Malý i Velký,
abychom na ten Velký z Malého takřka doklusali v obavách ze zataženého nebe
a zvyšující se intenzity deštíku. Ten na nás samozřejmě počkal,
dokud jsme nevylezli z turistické chaty a nevydali se na zpáteční cestu :) (17 km)

Sobotní počasí bylo velmi přívětivé, takže jsme si dopřáli oddychový, "kritický den",
a to návštěvou skanzenu, konkrétně Městečka v parku, kde se zrovna konal festival
Romská píseň. Poté jsme otestovali útulnost a kvalitu dýmek čajovny U Slunce.

V neděli jsme s batohy vyrazili z Pusteven po červené do Čeladné a odtud po modré do Ostravice.
Cesta krásná, kopci a lesy s borůvkovišti, kolem horských potůčků...
nicméně poměrně náročná, takže poslední kilometr k budoucímu tábořišti
u fotbalového hřiště TJ Ostravice jsem se zvlášť já taktak držela na nohou... (15 km)

Hned v pondělí jsme se pustili do zdolávání Lysé, chvílemi se nám pro žhnoucí slunce
zastesklo po uplakaném a umračeném počasí, ale cestu tam i zpět jsme s přehledem zvládli,
nahoře ohromeni výhledem až do Tater a zjištěním, že nečepují Kofolu, nýbrž Kolu :) (16 km)

Úterý bylo nikoli dnem odpočinku, spíše setrvání v Ostravici, protože jsme navštívili zdejší lanovou dráhu Opičárna a troufli si na těžší okruh - nutno dodat, že vstupné ve výši 200,- se nakonec vzhledem k 2,5 hodinám mírného adrenalinového skotačení 12metrů nad zemí jevilo jako úměrné ;)
Opravdový oddych jsme si dopřáli až opodál, kde jsme si v penzionu Sluníčko dali skvělý oběd v restauraci a poté se slunili u bazénu nebo jezdili na tobogánech.
Za zmínku stojí vtipná průpovídka jednoho otce v bazénu, který na fakt,
že mě Zdenda v náručí odnášel ke skokanskému schůdku,
reagoval slovy "Podívej, a teď ti pán ukáže, jak umí slečna skákat" :) (asi 5km - tam a zpět)

Ve středu jsme se nechali autobusem popovézt ke Starým Hamrům, Samčanka, odkud jsme dle průvodce vyrazili po žluté podél potoka Červíka. Cesta se po chvíli ukázala podobnou těm skotským, kde prý jsou cesty jen pro vodu, nikoli pro lidi.

Tímto děkuji Zdendovi, že to se mnou vydržel a ještě se stačil tvářit mírně nadšeně :)