Poslední běžky, v kopcích nad Rožnovem,
sníh tající pod skluznicemi, růžovými klistrem.
Vysoké tající závěje podél stopy,
jako miniaturní bílé pláně... a žába.
Vypadá jako ilustrace k bajce o žábě, která spadla do smetany,
bojovala tak dlouho, dokud neutloukla smetanu na máslo.
(Jenže tohle není smetana.)
Je mi jí líto, chudáka žabího prince, nehýbe se, nedýchá,
zorničky jako okno do místnosti plné světlošedého dýmu.
Beru ji do dlaní, cítím, že je studená jako led,
možná žije, přežije, nevím, ale určitě ji tu nechci nechat sedět.
Míjena běžkaři, výkřiky "Viděl jsi tu žábu?", pomalu se protávat, být sežrána...?
Asi jsem dětinská.
Ale zkušená běžkařka.
Dokážu běžet s hůlkami v jedné ruce a žabím princem v dlani.
A tehdy, když hledám, kam jej uložit ke spánku,
se mi vynoří v mysli úryvek z Malého prince...
"Stáváš se navždy odpovědným za to, co jsi k sobě připoutal."
Jeskyňka ve stráni, pod mohutným kořenem... dobrou noc, princi.
