První sníh...

Počasí na draka

Dnes se mi vyplnil můj dětský sen jít pouštět draka, na podzim, na kopec,
prostě opravdového draka podzimního, větrem plovoucího.

Zdeněk přinesl svého draka, vyrobili jsme mu ocas reklamou zavánějící
- z nastříhaných proužků igelitky a vydali se na Medlaňák,
kde už drakařilo pár človíčků, a vyslali našeho draka Alberta k podzimnímu nebi...

Rapotická jablíčka

Jednu z neuvěřitelně nádherných podzimních sobot jsem měla možnost
strávit se Zdenkem a jeho prarodiči v Rapoticích.

Sluníčko nádherně svítilo, my sbírali a moštovali jablíčka,
v sadu potkali ježka, který posléze v zápalu úprku uvízl "na stojáky" v plotě,
než mu Zdeněk podložil nožičky a on se mohl protáhnout na druhou stranu a oddupat :)
Také jsme viděli a slyšeli obrovské kejhající hejno divokých hus,
v úhledných, ačkoli mírně roztroušených V-formacích (infromatik by řekl binárních stromech :)

Můj první notebook

Neuvěřitelné se stalo skutečností.
Ve druhém ročníku na fakultě informačních technologií jsem dostala svůj první notebook
(počítám jako úplně poslední z ročníku - a že je nás kolem 550... zatím - pořád to bohužel klesá).

S taťkou jsme vyrazili do prodejny, kde nás hned zaujal vystavený Asus,
pro mé potřeby jednoduše dokonalý, nádherné parametry, displej 15.4¨,
integrovaná čtečka karet, numerická klávesnice a příjemný desing - a bylo jasno.
Tak jsem dostal svého Miláčka, bohužel se mu ale asi po dvou týdnech zadřel harddisk,
ale mám ho vyreklamovaný čerstvě zpět (s novým HD - zálohovat, zálohovat, zálohovat...),
a dokonce už má i jméno.

Vymýšlela jsem, ale nepřicházela na nic vhodného.
Zdeněk si vzpomněl na jednu mou promluvu a navrhl,
ať ho tedy pojmenuju po tom pánovi, co objevil fakt, že se počet tranzistorových součástek
na čipu každý rok přibližně zdvojnásobí (tohle normálně do konverzace nezahrnuji,
a už vůbec ne se svými přáteli či přítelem, prostě byla příležitost ukázat,
co se to na FITu vlastně učíme užitečného...). Takže - po kom jsem ho to pojmenovala...?
Po panu Moorovi.
Gordonu Moorovi, jak jsem později dohledala.

Takže... Gordone, vítej doma :)

Láska ke zvířatům i ta zvířecí

Už odmalička přímo zbožňuju zvířata, doma se střídaly jako na běžícím páse.
Morčata Péťa a Gogo, křeček Péťa, později džungaráci Jerry a Keri, jejich pět mláďat,
činčila Bob, ježek Frodo... déle vytrvaly kočky Tygřík a současný rodinný mazlík Čertík
(jedno z pěti koťat, které nám na Velikonoce, v pátek 13. přinesla toulavá kočka).

Aktuálně se o pokoj dělím se "spolubydlící", morčetem Emilkou,
a funguji jako pěstoun sestřina šneka Fany, kterého mám ve velké terárkoidní zavařovačce na nočním stolku.

Fany roste jako z vody, zvlášť od té doby, co jsem ji koupila sépiovou kost,
tráví noci jejím ohryzáváním, což má tři následky:
- dokojem se rozléhá zvuk podobný škrábání nehtů o stěnu
- Fanyiny bobky jsou sněhobílé, což vypadá poměrně sympaticky
- a mám pocit, že začala podivuhodně rychle růst...

Dneska jsem se probudila a Fany mi (nejspíš nechtě) rozjasnila den okurkovým gestem...
A pak že zvířata neumí dávat najevo lásku :)

Billboard 03

Jak podotkl Zdeněk, jde sice o polskou banku
a mají povětšinou nábožensky zameřené reklamy...

Ale tenhle kousek se mi skutečně příčí, možná se dá říct,
že se mě to dotýká, myslím, že už slovo pohřbít
by se v reklamě používat nemělo - zvlášť o dušičkách,
nebo pochoval-li nedávno člověk nebo dokonce viděl umírat někoho blízkého...
a jásající dav je skutečně vrchol všeho.

Já na hřbitově nikdy žádný neviděla.