Na ničem jiném nezáleží

Tato píseň hrála, když jsem v sobotu 22.10. večer seděla v posteli a otupěle zírala do stěny. Když tolik hodin jen pláčete, tak i ty slzy dojdou. Adam mě objímal a utěšoval, ale já věděla, že to, co se dnes stalo, navždy změnilo mou rodinu. A mě také - zcela od základů. Ze soboty, ryze podzimní a zalité sluncem, se stal nejstrašnější den mého dosavadního života.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s Adamem večer dorazili do Žďárské restaurace Swing za ostatními účastníky dopoledního turnaje v badmintonu. Jak Adamovi začal vyzvánět mobil. Volala moje mamka, jako vždy, když si zapomenu mobil. Ale tentokrát, když ho Adam zvedl, odešel pryč. Přešla jsem za ním mimo restaurační ruch. Tvářil se děsivě vážně a odmítl mi říct, co se stalo. Člověka v takové chvíli zachvátí panika. Ve strašném strachu o každého ze svých příbuzných a blízkých jsem ho přinutila, aby mi to řekl. "Bratrance srazilo auto a je ve vážném stavu."

Ihned jsme museli odejít. V takové situaci člověk chce být někde v ústraní a sám. Kráčeli jsme ulicemi Žďáru a já jsem doufala, že vše bude dobré. Mamka občas hodně přehání a já se téměř modlila, aby to byl i tento případ. Že bratranec bude vpořádku. Tak mladému, silnému a neuvěřitelně hodnému člověku se přece nesmí nic stát. Bude vpořádku, musí být.

A pak přišel druhý telefonát. Asi po půl hodině, v jakési boční ulici mezi halami a obchody. Adam krátce vysvětlil, že jsme na procházce a pak mi předal telefon. Ještě než to vyslovila, poznala jsem to z jejího hlasu. A pak jsem uslyšela tu větu. "Tomáš zemřel."

Pak už nevím, protože jsem se zhroutila. Celý víkend mě týralo to neustále uvědomování si toho, co se stalo. Jak je svět hnusné a nebezpečné místo. Ta představa, jak musí být mé rodině. A jak musí být Tomášově rodičům. Že odteď bude vše jinak. Navždy.

V rádiu hrála písnička. Na ničem jiném nezáleží. Ono opravdu na ničem jiném nezáleží. Jen na životě vašich blízkých. Na ničem jiném.