Stalo se, v co jsem ani nedoufala...
Zavolala jsem na Veterinu a řekli mi, že Emilka se z nejhoršího vykřesala.
A že si pro něj můžu přijít a vzít si ho do "domácí péče".
Na chodbě jsem čekala spolu s postarší podsaditou paní,
která svírala v náručí rozčepýřené šedivé morče, zabalené v kusu látky
jako v zavinovačce, kolébala ho a něco mu broukavě povídala.
Opodál potom seděly dvě slečny, jedna potichu plakala a druhá ji uklidňovala,
že eutanázie nebolí. Brzy vešly do ordinace a záhy se vrátily,
majitelka přes slzy ani neviděla na cestu a její kamarádka nesla papírovou krabici.
Velice smutný obrázek.
Chvíli nato jsem byla svědkem dalšího shledání, tentokrát vyšel z ordinace pro plazy mladík, s krajtou naněkolikrát obtočenou kolem krku, nedalo se za tou dvojící neohlédnout, zvlášťe když hadí hlava tak ležérně vlála směrem dozadu jako šála,
a výhružně ukazovala rozeklaný jazyk...
Poté, co mi pan doktor předal Emilku, tři druhy kapek a umělou výživu
(pro krmení stříkačkou takřka "ve dne v noci"),
jsem na chodbě procházela kolem kolébavé paní, usmála se a daly jsme se do řeči.
Ukázalo se, že její morčátko Ferdík má podobné problémy jako Emilka,
je tu hospitalizovaný, ona za ním každý den chodí a chová si ho na chodbě...
Takže teď sedím za stolem, vrkající Emilku na klíně a bojuji s ní a kašičkou
ve stříkačce... ale hlavně že ji mám doma a že ona i já máme druhou šanci ;)
Letní tvoření Na Spirále
