Pf 2009

Všem návštěvníkům Střípků
        nádherné Vánoce
            a nový rok 2009...

Je pravej...?

Jako každý rok, i letos ulicemi procházel Mikuláš se svým doporovodem,
malí, velcí, v jednoduchých či promyšlených kostýmech...

Nostalgicky jsme zavzpomínali na dětské začátky a kostýmy doslova
"kabát-prostěradlo s křížem-taneční šaty".


Nejzajímavější zážitek jsme si odnesli z autobusu, kterým jsme se vraceli z obchůzky.
Nastoupila malá holčička, která si sedla poblíž Mikuláše.
Po chvíli pečlivého studia jeho zátylku prohlásila:
"Ten není pravej, tady má jiný vlasy."
Pak zaměřila svou pozornost na anděla.
"To je krásnej anděl."
Maminka se jí zeptala, jestli je anděl pravý.
"Je pravý," odpověděla neoblomně.
"Podívej na křídla, jsou pravá?"
"Jsou."
Anděl se usmál. "Jsou pravá"
Holička se zakřenila a spiklenecky odpověděla: "Já vím."




Fotečky s laskavým Zdendový svolením...
http://picasaweb.google.com/zamysleny/PravejMikul?authkey=6MpAa1Ofbcg#

První sníh...

Počasí na draka

Dnes se mi vyplnil můj dětský sen jít pouštět draka, na podzim, na kopec,
prostě opravdového draka podzimního, větrem plovoucího.

Zdeněk přinesl svého draka, vyrobili jsme mu ocas reklamou zavánějící
- z nastříhaných proužků igelitky a vydali se na Medlaňák,
kde už drakařilo pár človíčků, a vyslali našeho draka Alberta k podzimnímu nebi...

Rapotická jablíčka

Jednu z neuvěřitelně nádherných podzimních sobot jsem měla možnost
strávit se Zdenkem a jeho prarodiči v Rapoticích.

Sluníčko nádherně svítilo, my sbírali a moštovali jablíčka,
v sadu potkali ježka, který posléze v zápalu úprku uvízl "na stojáky" v plotě,
než mu Zdeněk podložil nožičky a on se mohl protáhnout na druhou stranu a oddupat :)
Také jsme viděli a slyšeli obrovské kejhající hejno divokých hus,
v úhledných, ačkoli mírně roztroušených V-formacích (infromatik by řekl binárních stromech :)

Můj první notebook

Neuvěřitelné se stalo skutečností.
Ve druhém ročníku na fakultě informačních technologií jsem dostala svůj první notebook
(počítám jako úplně poslední z ročníku - a že je nás kolem 550... zatím - pořád to bohužel klesá).

S taťkou jsme vyrazili do prodejny, kde nás hned zaujal vystavený Asus,
pro mé potřeby jednoduše dokonalý, nádherné parametry, displej 15.4¨,
integrovaná čtečka karet, numerická klávesnice a příjemný desing - a bylo jasno.
Tak jsem dostal svého Miláčka, bohužel se mu ale asi po dvou týdnech zadřel harddisk,
ale mám ho vyreklamovaný čerstvě zpět (s novým HD - zálohovat, zálohovat, zálohovat...),
a dokonce už má i jméno.

Vymýšlela jsem, ale nepřicházela na nic vhodného.
Zdeněk si vzpomněl na jednu mou promluvu a navrhl,
ať ho tedy pojmenuju po tom pánovi, co objevil fakt, že se počet tranzistorových součástek
na čipu každý rok přibližně zdvojnásobí (tohle normálně do konverzace nezahrnuji,
a už vůbec ne se svými přáteli či přítelem, prostě byla příležitost ukázat,
co se to na FITu vlastně učíme užitečného...). Takže - po kom jsem ho to pojmenovala...?
Po panu Moorovi.
Gordonu Moorovi, jak jsem později dohledala.

Takže... Gordone, vítej doma :)

Láska ke zvířatům i ta zvířecí

Už odmalička přímo zbožňuju zvířata, doma se střídaly jako na běžícím páse.
Morčata Péťa a Gogo, křeček Péťa, později džungaráci Jerry a Keri, jejich pět mláďat,
činčila Bob, ježek Frodo... déle vytrvaly kočky Tygřík a současný rodinný mazlík Čertík
(jedno z pěti koťat, které nám na Velikonoce, v pátek 13. přinesla toulavá kočka).

Aktuálně se o pokoj dělím se "spolubydlící", morčetem Emilkou,
a funguji jako pěstoun sestřina šneka Fany, kterého mám ve velké terárkoidní zavařovačce na nočním stolku.

Fany roste jako z vody, zvlášť od té doby, co jsem ji koupila sépiovou kost,
tráví noci jejím ohryzáváním, což má tři následky:
- dokojem se rozléhá zvuk podobný škrábání nehtů o stěnu
- Fanyiny bobky jsou sněhobílé, což vypadá poměrně sympaticky
- a mám pocit, že začala podivuhodně rychle růst...

Dneska jsem se probudila a Fany mi (nejspíš nechtě) rozjasnila den okurkovým gestem...
A pak že zvířata neumí dávat najevo lásku :)

Billboard 03

Jak podotkl Zdeněk, jde sice o polskou banku
a mají povětšinou nábožensky zameřené reklamy...

Ale tenhle kousek se mi skutečně příčí, možná se dá říct,
že se mě to dotýká, myslím, že už slovo pohřbít
by se v reklamě používat nemělo - zvlášť o dušičkách,
nebo pochoval-li nedávno člověk nebo dokonce viděl umírat někoho blízkého...
a jásající dav je skutečně vrchol všeho.

Já na hřbitově nikdy žádný neviděla.

_@_o

Sestra dostala k narozeninám domácího šneka Fany.
Sestra prohlásila, že ho nechce, neboť jí i péče o kaktus dělá problémy.
Sestra si přečetla článek o Achatina Fulica, který jsem jí pro motivaci k chovu vytiskla.
Sestra zbledla a šneka mi darovala.

Takže mám Achatina Fulica šneka Fany na dobu neurčitou (kdoví, jestli si ho přece jen neoblíbí).
Narozdíl od sestry se ale příliš neděsím věty v článku
"dožívají se 4-7 let a dorůstají 20 cm a váhy půl kila",
naopak... až Fany povyroste, budu s ní děsit rodinnou kočku, moje mírně obézní morče Emilku, anebo třeba prostě jen lidi.
Krysa, činčila, papoušek na rameni, to se ještě snese, ale... :)

Achatina Fulica (Oblovka žravá)
Africký obrovitý šnek, občas zavlečen do jiných částí světa působí obrovské škody
(přívlastek žravá nemá jen pro zvýšení estetického dojmu).
Myslím, že jedlý (či prostě jen chutný) nebude, protože v opačném případě by se Francouzi neobtěžovali s konzumací těch směšně malých soustíček.



PRO pořízení coby mazlíka pro programátora:
1.) Je aktivní zejména v noci
---> vzájemná společnost, až souznění duší
2.) Žere prakticky cokoli, od zeleniny čerstvé či vařené přes tvaroh po kočičí suchary
---> dělba nočních svačin
3.) Při špatné péči se prostě zazátkuje a čeká na lepší časy
---> pro případ, kdy se programátor naprosto ponoří do práce či do hry
4.) Je prostě cool a zajímavá

Pozimní fotovýlet do ZOO

ZOO na podzim je prostě překrásná, zvlášť pro fotografy (zdobné listí, méně návštěvníků),
takže jsme se tam jednoho nádherně slunečného dne vypravili a vrátili se se spoustou krásných snímků.

Mimojiné jsme konečně viděli Toma a Billa, okouzlující místní lední medvíďata
, i když se mi jejich jména příčí, už jen proto, že mám jistý odpor vůči "skupině" Tokyo Hotel).



Více fotografií na http://picasaweb.google.cz/zlobinka/ZOOBrno#

France douce...

To se takhle partička lidí na poslední chvíi rozhodla vyrazit na francouzské vinice...

Cesta proběhla relativně bez problémů, až na vstávání ve čtyři ráno (pro mě po dvou hodinách spánku), zpožděný rychlík a dým stoupající zpod kapoty auta... Přece jen, více hlav více ví a více řidičů více odřídí...

Po zhruba deseti hodinách jsme se po trase Brno-Kolín-Pardubice "vlakmo" a Praha-Plzeň-Rozvadov-Norinberk-Becancon-Beaune "autmo" vpořádku dostali

Ivančice

Poslední, překrásný, babě-letí den prázdnin...

Vyrazili jsme vláčkem do Ivančic, vyškrábali se na Muchovu rozhlednu (čistá výška 4m, prý jedna z nejmenších u nás, nikoli však nejnížeji položených...), akáty a duby porostlou Rénou k viaduktům, novému a "železňáku", kde se konal zasloužený odpočinek s panem závinem a slečnou Sangrií :)

Po vyšplhání k viaduktům Zdeněk k mé hrůze neodolala a docela klidně se šel projít, a k mé ještě větší hrůze, i po železňáku, kde byla pěšinka poměrně úzká a zrezivělá, aby si tam na konci vyfotil svou nohu nakročenou do té neuvěřitelné hloubky...

Cestu jsme si zkrátili po silnici do Stříbského mlýna (nádherná galerie opravdového umění...), a odtud pokračovali v milé společnosti několika umělců a Zdenkových přátel zpět do Ivančic,
kde jsme taktak chytili poslední vlak jedoucí do Brna.

* * * * * * * * * * * *

Parník

Zase jeden z naprosto idylických dní a výletů...

I když počasí příliš dobře nevypadalo a chvílemi výhružně kapalo,
vyrazili jsme Kočičím žlebem na Ríšovu studánku...

Kolem loudícího kozla a filosoficko-umělecky upravených značek
upozorňujících na příčné práhy a chování lidstva současně
jsme skutečně dorazili k žalostně zarostlé a netekoucí Studánce,
a rozhodli se po modré pokračovat ke hradu Veveří.



I proto, že se chýlilo k zavírací době, byl hrad poloprázdný,
Zdeněk si usmyslel nafotit a spočítat všech (prý) devět věží,
seznámili jsme s místním showmanem orlem mořským,
s mírně neurotickým krkavcem, a s dalšími dravci a sovičkami
s velkýma, smutnýma očima, prošli se po hradbách, obdivovali
Enta hlídajícího transformátor, a útulnou alejí zaskočili k nedalekému,
hezounkému (a zavřenému...) kostelíku.

Namísto kodrcání busem zpět jsme zamířili na zastávku parníku a užili si moc příJemnou jízdu zpět do Přístaviště.

Kolo

Včera jsem se po dlouhé době opět stanula v pedálech, spolu s Andreou, spolužačkou a kamarádkou z FITu...

Daly jsme si poměrně nenáročnou, i když mírně výškově vydatnou trasu,
Královo pole, Zamilec, Mokrá Hora, hang do Soběšic, naučnou lesní a blátivou stezkou
dolů do Bílovic, minuly S.K. Neumanna (několikanásobný -ista :D ) a Sokolovnu, kolem Hájenky
lišky Bystroušky a jezírka močůvkoidní barvy nahoru, tam chvíli kufrovaly houštím
a trhali ostružiny, pak se vynořily u jezírka, zastávka v Sokolovně "na žlutou kofolu",
kolem zástavby nad Bílovicemi, koní a jízdárny nahoru, indiánským údolím
bez indiánů do Ořešína, kolem rosničkového rybíčku bez rosniček lesem do Mokré Hory...

Tachometr jsme neměly ani jedna, čili těžko vyjádřit vzdálenostně,
zato jsme dohnaly "plkací" deficit za celé prázdniny :D

Teta Růžena

V sobotu jsme navštívili pratetu Růženu,
čipernou, veselou a upovídanou starušku.

Vždycky jsem chtěla fotoportétovat svou babičku
se všemi těmi fascinujícícmi a krásnými vráskami ve tváři.
Když už je pozdě, člověka napadá tolik věcí,
co chtěl udělat, ale neudělal...

Prateta Růžena, stylově oblečená v růžové,
mi tenhle úmysl připomněla,
takže jsem v nestřežené chvíli zhotovila několik portrétních, momentkových snímků...

Když mě totiž zahlédla s foťákem v ruce,
zaháněla mě s úsměvem a slovy
"Ty mě fotíš? Starou bábu budeš fotit? Jak se to maže, smaž to!" :)

Babičko, sbohem

25.7.2008 dopoledne...

Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide...?

Ve čtvrtek pro mě a Zdendu skončilo týdenní objevování krás Beskyd.
První tři dny jsme kvůli nepřízni počasí strávili v domě mých prarodičů na okraji Rožnova,
nicméně jsme zatvrzele uskutečňovali celodenní výlety.
Ještě v den příjezdu jsme poměrně hustým deštěm vylezli na Pustevny,
navštívili Kapli i Radegasta a obdivovali mléčně bílý výhled z rozhledničky Cyrilky. (12 km)

Den poté jsme za slibně se tvářícího počasí vyrazili na Javorník Malý i Velký,
abychom na ten Velký z Malého takřka doklusali v obavách ze zataženého nebe
a zvyšující se intenzity deštíku. Ten na nás samozřejmě počkal,
dokud jsme nevylezli z turistické chaty a nevydali se na zpáteční cestu :) (17 km)

Sobotní počasí bylo velmi přívětivé, takže jsme si dopřáli oddychový, "kritický den",
a to návštěvou skanzenu, konkrétně Městečka v parku, kde se zrovna konal festival
Romská píseň. Poté jsme otestovali útulnost a kvalitu dýmek čajovny U Slunce.

V neděli jsme s batohy vyrazili z Pusteven po červené do Čeladné a odtud po modré do Ostravice.
Cesta krásná, kopci a lesy s borůvkovišti, kolem horských potůčků...
nicméně poměrně náročná, takže poslední kilometr k budoucímu tábořišti
u fotbalového hřiště TJ Ostravice jsem se zvlášť já taktak držela na nohou... (15 km)

Hned v pondělí jsme se pustili do zdolávání Lysé, chvílemi se nám pro žhnoucí slunce
zastesklo po uplakaném a umračeném počasí, ale cestu tam i zpět jsme s přehledem zvládli,
nahoře ohromeni výhledem až do Tater a zjištěním, že nečepují Kofolu, nýbrž Kolu :) (16 km)

Úterý bylo nikoli dnem odpočinku, spíše setrvání v Ostravici, protože jsme navštívili zdejší lanovou dráhu Opičárna a troufli si na těžší okruh - nutno dodat, že vstupné ve výši 200,- se nakonec vzhledem k 2,5 hodinám mírného adrenalinového skotačení 12metrů nad zemí jevilo jako úměrné ;)
Opravdový oddych jsme si dopřáli až opodál, kde jsme si v penzionu Sluníčko dali skvělý oběd v restauraci a poté se slunili u bazénu nebo jezdili na tobogánech.
Za zmínku stojí vtipná průpovídka jednoho otce v bazénu, který na fakt,
že mě Zdenda v náručí odnášel ke skokanskému schůdku,
reagoval slovy "Podívej, a teď ti pán ukáže, jak umí slečna skákat" :) (asi 5km - tam a zpět)

Ve středu jsme se nechali autobusem popovézt ke Starým Hamrům, Samčanka, odkud jsme dle průvodce vyrazili po žluté podél potoka Červíka. Cesta se po chvíli ukázala podobnou těm skotským, kde prý jsou cesty jen pro vodu, nikoli pro lidi.

Tímto děkuji Zdendovi, že to se mnou vydržel a ještě se stačil tvářit mírně nadšeně :)

Moji chlapi...

Po dlouhé době nás poctil svou návštěvou Tom,
patnáctiletý, talentovaný a hlavně nadšený skejťák
a můj nejoblíbenější (a jediný :)) bratranec.

Hejno holčiček s obručemi opodál nemohlo z vysokého,
modrookého blonďáka spustit oči, a domnívám se,
že jakákoli Tomova reakce na jejich přítomnost by měla patřičnou odezvu :)

Zdenda se přišel pochlubit svou novou, nádherně modrou vodní dýmkou,
a nakonec z toho bylo velice příjemné posezení doslova na zahrádce,
nad ovocem okupovaným mravenci, skleničkami Tuarega,
se zvědavými sousedkami za zády, pokradmu vyhlížejícími zpoza záclon...
Prostě letní podvečerní idylka :)

Pozorovatelka

V parku jsem rovněž potkala již zmiňovanou a focenou veverku,
a nemám důvod pochybovat, že to skutečně byla jedna a ta samá.
V záchvatu trémy se před objektivem ukryla do koruny nejbližšího stromu
(a já si vzpomněla, jak mi na Špilberku jedna málem spadla na hlavu),
ale přesto v nestřežené chvilce krásně zapózovala...

Suché

Medvěd není schopen pozřít oběd, a tak jsem se vydala do města na dopolední nákup,
aby chudák malý neumřel hlady docela (zajímavé, že koláče a jahůdky mu problémy nedělají).

Cesta parkem byla jako vždy příjemně uklidňující,
dokonce jsem narazila na drobné svědectví páteční noci,
a vzniklé foto celkem výstižně nazvala Suché :)

Ranní čajík na zápražku

...úžasný způsob probuzení ospalých očí.
Jahody i rybíz zrají, v hnízdě už jsou namísto vajíček ochmýření drobečci,
sluníčko hřejivě hladí po tváři - prostě ranní idyla :)

Příběh Lidušky a Josefa

Po dnešní návštěvě babičky jsem ve velice melancholické a nostalgické náladě
usedla k prastarým, dědečkem s láskou zhotoveným rodinným albům.

Nejenže jsem si uvědomila, že je jasné, po kom jsem doslova zdědila svou vášeň pro fotografování
(a že se alba hemží skutečně podařenými obrázky - i vzhledem k tehdejší technice),
ale navíc jsem si ucelila příběh života a lásky své babičky a svého dědečka.

V jakémsi časopise jsem kdysi četla o svatební fotografii prarodičů jako jedinečném prvku interiéru.
Nechápala jsem - než jsem nalezla svatební fotografii "Lidušky a Josefa"...

Duševní rozpoložení, ve kterém jsem se ocitla, jen umocnil nález obou snubních prstenů
a zjištění, že prsty, ty podivně štíhlé prsty, mám zase po babičce s takovou určitostí,
s jakou mi přesně padl právě její snubní prstýnek.

Stesk

...daleko a osamělé...

Těstovinový salát s tuňákem a zázvorem

Chvilka improvizovaného vaření...

Osmažila jsem menší cibulku,
vydatně poprášila zázvorem,
přidala konzervovanou kukuřici a opékala,
po chvíli ještě plechovku tuňáka, sůl a trochu kečupu.
Ve finále se vše promíchá s těstovinami a bílým jogurtem.

Vychlazené a podávané během slunečného dne na zahradě chutná nejlépe ;)

Pláč

Pohled do barelu vody jako by přesně vystihoval mé pocity po další návštěvě nemocnice.
Je totiž k pláči, vidět milovanou osobu v takovém stavu a nemoci nijak pomoci... jen doufat.

Babičko, opravdu nevíš, jak se jmenuju...?

Veverky rožnovské skanzenní

Park kolem skanzenu v Rožnově se hemží veverkami,
lze zahlédnout jak klasické rezavé a chundelaté, se štětičkami na ouškách,
tak štíhlé, tmavé, s bílými bříšky... a velkou chutí na oříšky :)